Indonésie - pouť za vlnami

Lakey Peak - Sumbawa

Byla to náhoda nebo spíše nehoda, osud tomu asi tak chtěl, že naše dobrodružství a honba za vlnami začala právě na ostrově Sumbawa na Lakey Peaku, přestože jsme měli v plánu tento ostrov z našeho surfařského jídelníčku vynechat. Díky informacím, které jsme obdrželi od místních lidí na ostrovech Lombok a Bali a v hlavní kanceláři společnosti Pelni, jsme nastoupili na loď, která měla jet původně na ostrov Sumba jak bylo v našem plánu, ale z námi nezjištěného důvodu na ostrov Sumba nedojela a mířila přes Sumbawu a Flores na Sulawesi.
Sumbawa je indonéský ostrov, který se nachází uprostřed souostroví Malé Sundy, mezi ostrovy Lombok ze západu a Flores z východu. Sumbawa je 300km dlouhá a její rozloha činí 15 448 km. Hlavním městem je Bima. Náboženství je napůl křesťanské a muslimské.
Lakey Peak nedaleko vesnice Huu ve východní části Sumbawy je takové surfařské doupě, které je populární mezi surfaři již několik desítek let a slétávají se sem jak vosy na med ze všech koutů světa, především s Austrálie. Tyto surfařské vosy zapichují sem svá žihadla, vysávají med a investují peníze, vytvářejí vesnici dle obrazu svého. Vznikají přátelské a obchodní vztahy mezi místními obyvateli a rojem surfujících a podnikajících vos.
Nejsou to však jen investice ze západu, své podnikatelské plány zde realizují i lidé z Javy, Bali nebo z východní Asie, především Číny.
Je tu více než 20 surfcampů a stavějí se nové, v plné sezoně se většina z nich zaplní a spolu s nimi i surfařské spoty, kterých je tu naštěstí hned několik a stále je kam utéci před surfujícím davem.
Pro obyvatele chudě vypadajících okolních vesnic je to možnost jak si najít dobrou práci nebo okrást surfujícího turistu, pokud nechá věci bez dozoru. Každý se snaží najít si svou oběť, té nabídnout své služby a samozřejmě vydělat si nějaký ten dolárek navíc. O tom svědčí i místní dobrovolní záchranáři, kteří tu brázdí vodou na darovaném nafukovacím motorovém člunu jedné z nadnárodních společností, která si tu kupuje místní obyvatele. Jednou mi našli druhou polovinu surfboardu, který se mi zlomil při pádu z 9ft vlny. Poté, co jsem po hodině pádlování doplaval vysílen na břeh přes silné proudy, za mnou přišel usmívající se záchranář s vidinou zisku a chybějící část surfboardu se mi snažil prodat. Nevím sice proč mě nevytáhl z vody, ale zjevně jsem nevypadal, že bych u sebe měl peníze.
Na malých dětech skotačících a surfující ve vlnách je vidět jak mají rádi a blízko k oceánu, pro některé se stali surfující turisti jejich idoly, kteří jím často darují jejich první surfboard a dají jim možnost učit se surfovat.
Vzniká zde generace mladých nadějných surfařů z Indonésie, z nichž někteří již jsou v útlém věku sponzorováni velkými nadnárodními koncerny jako Ripcurl, Bilabong či Quiksilver. Je jen otázkou času, kdy se prosadí do světové surfařské tour a vyplní se jim jejich dětský sen.

Ramadan a výlet loďí

My jsme na Lakey Peak dorazili zrovna na konci Ramadanu, kdy se okolní pláže zaplnili a vypadali tak trochu jako kalifornské, jak je známe z amerického seriálu Baywatch, ovšem se zahalenými aktéry a především aktérkami. Pouze děti svou nahotu neskrývali. Všichni se radovali, hodovali a chtěli se s námi turisty fotit. Celou tuto show jsme měli možnost sledovat z paluby lodě zakotvené u břehu, se kterou jsme měli vyrazit na výlet. Bohužel se kapitánovi plavidla nepodařilo nastartovat motor ani po třech hodinách snažení a nakonec nás musel zachránit, respektive naše věci již zmiňovaný záchranář, který si vyjížďku nechal samozřejmě proplatit.
Ramadán je největší svátek pro všechny muslimy, který trvá přibližně měsíc. Během tohoto měsíce viděl Mohamed poprvé boží zjevení. Každý rokem se datum konání Ramadanu posune o deset dni vůči křesťanskému kalendáři, protože muslimové používají lunární kalendář. V době toho svátku by se měl každý muslim zdržet od úsvitu do západu slunce jídla, sexu, pití, žvýkání, kouření. Po skončeni toho svátku muslimové oslavují, radují se a hodují.

Sumba

Po necelých dvou týdnech na Lakey Peaku a se smíšenými pocity jsme se přesunuli na ostrov Sumba.
Ostrov Sumba je umístěny pod a mezi ostrovy Flores a Sumbawa, velikosti zhruba stejně veliký jako Bali, populací však několikanásobně menší cca 300 000 obyvatel. Sumba již není tak suchý ostrov a suché pláně střídají zelené pralesy. Ostrov je poměrně členitý a nerovný, zejména jeho východní část, doprava je tu složitější a vyžaduje diplomacii a znalost alespoň několika frází místního jazyka. Místní obyvatele jsou velice milí a nápomocní, leč většina z nich se dorozumívá pouze svým jazykem, což není zrovna jednoduché, protože na ostrově je více než 20 rozlišných dialektů. Každá větší vesnice či kmen má vlastní jazyk diametrálně odlišný od indonéštiny. Naštěstí většina domorodců umí alespoň základy Indonéštiny a je o co se při domluvě opřít. S angličtinou tu moc nepochodíte. Mezi turisty není Sumba vyhledávanou lokalitou a snadno se stanete středem pozornosti, zejména na tržištích a tzv. autobusových terminálech, kde se o Vás rozpoutá doslova boj mezi domorodými dopravci o to, kdo si Vás jako kořist přivede do svého dopravního prostředku. Většinou se jedná o koňský povoz, bemo (malá dodávka s neomezeným počtem cestujících) či veliký náklaďák, kde na korbě jsou umístěné dřevěné lavice, které se dají dle potřeby upravit, aby se do vozidla vešel domácí dobytek. Pokud cestujete delší vzdálenost může se Vám lehce stát, že místo za Vámi sdílíte nejdříve s místními obyvateli, poté s koněm, býkem či krávu. Prasata a kozy cestují většinou na střeše, slepice a kohouti na klíně majitelů. Je možné si také pronajmout auto s řidičem či tzv. ojek neboli motorku z řidičem.
Boj o to v jakém autě pojedete a nekonečné únavné hadrkování o cenu je asi jediná věc, kterou jsem na Sumbě neměl rád. Většina řidičů vypadá dost zoufale a snaží se Vás dotáhnout do svého auta za každou cenu i když jim jasně řeknete, že s nimi nepojedete. Několikrát nám bylo pohroženo mačetou, kterou tu nosí skoro všichni za pasem, od neúspěšného řidiče poté co jsme si zvolili jiného. Vždycky se všichni smáli a já brzy pochopil, že jedná o takový zdejší dopravní vtip. Nicméně mačetu jsem si také pořídil, abych mohl vyjednávat jako rovný k rovnému.
Většina řidičů svému turistickému úlovku nabídne tzv. bisnis třídu což je místo vedle řidiče, kde má řidič spoustu času přemluvit Vás, aby jste si celé bemo chartelovali(pronajali)
Protože je Sumba mimo turistický ruch, je zde i omezená možnost ubytování. Pokud zde strávíte delší dobu, většinu losmenů a guesthousů navštívíte, jestliže opomeneme ty ve větších městech. Nabízí se Vám tu však nezapomenutelná možnost bydlení u místních obyvatel v jejích obydlích ve vesnících, vyžaduje to sice jistou dávku diplomacie, pevnou stolici, ne moc vybíravý apetit a nároky na střechu nad hlavu.
Až na veřejnou dopravu a handrkování se s přepravci je život na Sumbě poklidný a příjemný. Místňáci jsou přátelští, rádi si s Vámi poklábosí, nabídnou Vám kokosový ořech či přespání v jejich obydlí a nevidí ve Vás zisk peněz.
Čím více se budete dostávat do odlehlejších končin a na venkov, budete poznávat domorodce, z nichž někteří nemají vzhledem daleko k divochům. Červené pusy, od žvýkání betel nutu ve vás nechají nejistotu z představy, že tu ještě před 20 lety pojídali lidské maso.

Západní Sumba

Pouť za vlnami jsme započali v rybářské vesnici Pero v západní částí Sumby na západním pobřeží, která se nachází v blízkosti několik surfařských míst a také tradičních Sumbských domů a vesnic. Byly jsme tu jediní turisti a surfaři. Jakmile jsme opouštěli brány losmenu, kde jsme byly ubytovaní, stali jsme se terčem pozornosti, děti a obyvatelé vesnice nám dělali společnost na každém kroku. Radostný pískot a zvědavé šťouchání dětí, kterým vrtalo hlavou, že jsme bílí a hlavně chlupatí, bylo na denním pořádku. Každé ráno jsme se pozdravili se všemi obyvateli vesnice. Bylo to hezké, příjemné a někdy trochu únavné. Lidi nás měli rádi a často si s námi povídali, ukázali nám tradiční Sumbské vesnice a naučili nás jak se žvýká betel nut. Často s námi chodili při našich výpravách do okolí jako doprovod, jako by se bali, aby se nám něco nestalo.
Surfování zde bylo nádherné, leč mě trochu vadilo, že jsem musel do vody sám, protože tu nebyl jiný surfař a trochu jsem zapomínal na davy na Lakey Peaku.
Naší další zastávkou byla zátoka Marosi nacházející se zhruba v polovině Sumby na západním pobřeží, kde nám náčelník místního kmene nabídl bydlení v jeho vesnici, poté co jsme mu možná zachránili syna od amputace nohy. Tříroční syn Anton měl rozedřenou a zahnisanou levou polovinu nohy a část zad od vlny, která ho smetla, když jsi hrál na skalnatém útesu zhruba před týdnem. Ránu jsme mu vyčistili, vydesinfikovali, namazali antibiotikovou masti a pořadně zavázali. Místní používali na ránu červené bahno, která má antiseptické vlastnosti, v tomto případě však nefungovalo. Ptal jsem se náčelníka, proč nejde se synem k doktorovi, kde by mu ránu ošetřili. Odvětil, že v místní nemocni na to lék nemají a musel by jet do nejbližší města. Buď to mu na synovi moc nezáleželo nebo zcela nedůvěřoval místním nemocnicím, což je veliký problém díky němuž umře na Sumbě spoustu lidí na banální infekci, malárii či chřipku.
Vesnice byla kousek od pláže s výhledem na surfařské spoty, bohužel celou dobu foukal nepříznivý vítr a neměl jsem možnost si zde zasurfovat, ale vln a potenciálních míst k dobrému ježdění tu bylo několik. Věnovali jsme se zde proto více procházkám po okolí.
Obyvatele vesnice byla jedna veliká rodina, tři jednoduché bambusové baráčky rozmístěné do tvaru trojúhelníka, kde uprostřed (na špici trojúhelníka) bydlel náčelník s manželkou a dětmi, po pravé straně bydleli rodiče a nalevo příbuzní. Celkově jsem napočítal ve vesnice 20 obyvatel, 23 krav (měli ohradu uprostřed vesnice), 4 koně, 9 psů, 7 koz, 5 slepice a 4 prasata . Vesnice byla naprosto samostatná a nepotřebovala žádny zásah zvenčí. Místní si pěstovali i ryží, rýžová pole byla několik metru za vesnicí.
Měli jsme tu čest a spali jsme v náčelníkově domě na bambusového verandě na bambusových rohožkách a žili jako místní 4 dny. Jídlo nám vařila náčelníkova dcera a měli jsme k snídani a večeři suchou ryži s nudlemi a k obědu rýží s rybou. Co se týče stravování to byly těžké časy, nechápal jsem proč nevěnují jídlu trochu více lásky a aspoň ryži neokoření nebo nepřidají nějaké to domácí zvířátko. Večery jsme trávili hraním kostek a povídáním. Přes den nás náčelník provedl po okolních vesnicích. Byl to trochu větší underground, ale nezapomenutelný zážitek. Příště až pojedu Antonovu rodinu navštívit asi přivezu koření a vaření se ujmu sám.

Tarimbang

Poslední zastávka byla okouzlující zátoka Tarimbang. Toto místo jsem znal s předchozích let a vždycky se sem rád vracím, díky výbornému surfařskému spotu millers right, dobrému ubytování a jídlu. Tento rok jsme tu spolu s undergroundadventure.cz pořádali surfcamp. Po více než 14 dnech bez kontaktu se západní civilizaci bylo hezké si povídat jinak než indonésky a s někým si zasurfovat